Letošní výstava vítězných prací soutěže Best in Design 2020 bude oproti loňským ročníkům jiná. Její podobu vytvořili na několikadenním workshopu studenti FMK Univerzity Tomáše Bati se světově uznávaným mexickým designérem Eduardem Barrerou Arambarrim. Eduardo měl ve své rodné zemi prosperující grafické studio, pak se ale rozhodl, že je čas na změnu a odjel učit do Česka. Jak těžké to bylo rozhodnutí a co jej nakonec přimělo u nás zůstat? Jak se mu pracuje s mladými designéry a v čem podle něj čeští tvůrci nejvíce vynikají?
Eduardo Barrera Arambarri posbíral za své grafické návrhy plakátů a reklamních kampaní spoustu prestižních cen (namátkou třeba bronzová medaile na Mezinárodním bienále plakátů v Mexiku nebo Grand Prix na brněnském Bienále), mnoho let vedl ve své rodné zemi úspešné designové studio, pak si ale řekl dost, sebral se a vydal se učit studenty přímo do srdce Evropy. A v Česku se i zamiloval, našel tu svoji životní lásku Veroniku, kterou si v Brně vzal. Po pětačtyřicítce se pak pustil do dalšího studia, na UJEP v Ústní nad Labem vystudoval Fotografii a nová média. A nejen o tom byl náš rozhovor.
Držitel mnoha ocenění a světově uznávaný designér totiž zavítal začátkem semestru do Zlína, aby připravil se studenty UTB koncept plánované výstavy. I když se výstava nakonec kvůli plošným opatřením neuskuteční v původní podobě, pro mladé designéry byl workshop s Eduardem nedocenitelným zážitkem.
A já jsem měla tu možnost jej vyzpovídat. Z našeho předchozího povídání vyšlo najevo, že nemá rád hektičnost současné doby a práci ve spěchu. A právě koronakrize nás přiměla se všechny (nedobrovolně) zastavit…
Nemůžu se nezeptat. Proč nesnášíte prezentaci projektů ve stylu Pecha Kucha Night?
Nemám rád spěch! Nemůžete ukázat v jedné minutě, co všechno obsahuje váš projekt a Styl Pecha Kucha Night přesně reflektuje naši dobu. Uspěchaná. Všichni se za něčím ženeme a všichni chceme něco „úžasného“ a okamžitě a na první dobrou ohromit desítky lidí. Měli bychom se vrátit do doby, kdy jsme uměli používat svůj jazyk plnohodnotně, ne zkratkovitě jako dnes. Zjednodušování je problém dneška. Strašně věci zkreslujeme. Už jsem od někoho i slyšel, že se nedívá na filmy, protože mu stačí jen trailer! Příběh ve zkratce a zbytek prostě nepotřebuje! Když designujete logo, musíte být velmi minimalističtí – lidé musí pochopit, o co jde a co logem chcete říct už na první pohled, to ano, ale pokud tímto způsobem dnes zjednodušujeme všechno, děláme z lidí hlupáky. Ale třeba se mýlím…
Chápu, ale nepřipadá Vám, že dnešní platformy pro mediální a marketingovou komunikaci, včetně sociálních sítí, si o tuto zkratkovitost přímo říkají?
Ano, přesně, a to je ten problém. Už ani nedovedeme vysvětlit, proč na vše tak spěcháme. Proč vše potřebujeme hned. Když žijete ve velkém městě, jste ve spěchu neustále, pořád jste zasekaní v dopravě, neustále chodíte pozdě… Snažíte se dělat co nejvíce věcí za co nejkratší čas, vydělat co nejvíce peněz jen jde.
Jenže kultura potřebuje něco jiného. Potřebujete zastavit, dýchat a naslouchat. Podívat se na film od začátku do konce. Jenže my dnes neumíme ničemu věnovat plnou pozornost. Ve spěchu přeskakujeme spoustu věcí, podnětů a informací a pak nám to chybí.
Jasně, jsme tak přehlcení podněty, že někdy prostě musíme vnímat věci zkratkovitě, ale nejde to tak dělat pořád.
Pozorujete tento jev na mladé generaci, na svých studentech?
Bohužel ano. Když jim v rámci mých hodin zadám vyrobit plakát, kolikrát vidím, jak jen kloužou po povrchu. Bojí se do toho ponořit. Dnešní mladí nebudou trávit tři měsíce čtením Tolstého, vždyť je to moc dlouhé a nudné! Když se dívají na film, buď si u toho povídají, nebo jsou na telefonu, neumí se soustředit. Jenže prostě v jednu chvíli nemůžeme stíhat všechno.
Takže podle Vás v současnosti tolik opěvovaný multitasking nefunguje.
My už si zvykáme, že se všechno strašně zrychluje. Porovnejme si to opět třeba na filmech. Když se podíváte na ty současné, střih je dynamický, děj se mění každou minutou. A na seriály se díváme tak, že zhlédneme třeba třicet dílů za dva dny! Přijde mi, že strašné spoustě lidí procházejí informace smysly, ale mozkem už ne…Stáváme se línějšími. Pasivně vstřebáváme to, co nám někdo předloží.
A vy umíte tvořit věci pod tlakem? Brání to Vaší kreativitě nebo jí to naopak pomáhá?
Každý chce stejnou práci za kratší čas a méně peněz. Když nabízím své návrhy, řeknou mi – fajn, ale já znám někoho, kdo mi vytvoří to samé za poloviční cenu! Jasně, já taky můžu navrhnout logo za půl hodiny. Ale já to takhle dělat nechci. Nechci dělat věci rychle a odbytě. Samozřejmě pokud jste lékař, těžko si můžete říct, že pod tlakem pracovat nemůžete, že potřebujete čas na rozjímání, když jde o život.
Pocházíte z Mexika. Je to Vaše domovina, měl jste tam velmi úspěšně rozběhnuté grafické studio. Proč jste to vše opustil a vydal se do Evropy?
To je otázka! Mé grafické studio si opravdu vedlo dobře, asi osm let jsme dřeli na projektu týkajícího se zdravotních služeb. Naprosto nás to pohltilo. Vydělávali jsme slušné peníze, měli jsme dobré renomé… Avšak najednou bylo načase se zastavit. Zase mít čas vnímat věci kolem sebe…Nebylo to samozřejmě lehké po finanční stránce. U reklamních agentur nebo designových studií to bývá tak, že když se dostaví první úspěchy, najednou neví, kdy přestat. Nebo ztratí významného klienta a chybějí jim peníze na vlastní provoz. Myslím, že my jsme přestali v ten pravý čas. Už jsem nechtěl strávit dalších deset let s nulovým osobním životem… Potkal jsem profesora Míška z Ústí nad Labem a ten mě pozval, ať jdu k nim učit.
A to bylo poprvé, co jste zavítal do Česka?
Nene, Česko jsem navštívil už několikrát předtím, byl jsem třeba v Brně na Bienále, kde jsem získal hlavní cenu… Česko jsem si zamiloval. Přijde mi i trošku podobné Mexiku!
V čem konkrétně?
Když třeba porovnáte Mexico City a Paříž, nenajdete tam podobnost skoro žádnou. Od ekonomie po módu… Ale v zemích jako je Česká republika, Polsko nebo Srbsko cítím, že místní kultura se velmi podobá té naší. Lidé žijí normální životy, nejsou extrémně bohatí, ale ani netrpí chudobou. Například Švýcaři mi připadají tím, jak jsou bohatí, odtržení od reality. No a také jsem si do Česka přijel udělat magisterský titul!
Studoval jste ale fotografii, chcete snad změnit obor působnosti?
Ten hlavní důvod, proč jsem si pro své magisterské studium vybral fotografii, byl ten, že to byl jediný obor, který se dal studovat v angličtině. (smích) Není to sranda, vracet se v pětačtyřiceti do školních lavic. (smích) Ale bylo skvělé, že jsem mohl pracovat se současnými umělci. S profesorem Karlem Míškem jsem také spolupracoval v designérském studiu… No a taky jsem se v Česku oženil! A to už je důvod tu zůstat! (smích)
Tohle všechno byla ale poměrně razantní změna životního stylu..
Ta největší byla ta, že jsem přestal být workoholik… Pak jsem se přestěhoval, začal učit, dodělával si titul a potkal jsem Veroniku… Začali jsme spolu žít, no a pak už to šlo samo.
A co se týče cestování po světě, jsem poměrně zvyklý. Když mi bylo 27, nějaký čas jsem pracoval ve Vídni. Hodně jsem se naučil, ale když chcete zůstat v zemi tak vzdálené vašemu domovu, potřebujete někoho vedle sebe… I kdyby to měl být jen kamarád, mít s kým sdílet své pocity je nesmírně důležité. Po roce ve Vídni jsem si řekl – fajn, mám zkušenosti, jaké jsem chtěl, ale je načase se vrátit domů.
A teď se Vám po Mexiku nestýská?
My to máme tak, že trávíme půl roku v Česku a půl roku v Mexiku. Mám tam rodinu.
Co si myslíte o současné generaci mladých českých umělců? Myslíte si, že máme šanci prorazit ve světě, umíme přijít s originálními věcmi, myšlenkami…?
Já osobně zbožňuju tvorbu mladých Čechů a Slováků, zejména typografii. Fonty se přesouvají hlavně do té digitální sféry, mladí přicházejí s novými styly písma, například font inspirovaný kubismem… A když už jsme ve Zlíně, místní architektura je unikát! Češi a Slováci umějí být originální, jen jim občas v „dobytí světa“ brání jazyková bariéra… Na druhou stranu si ale i v době globalizace uchováváte svoji identitu.
Myslím ale, že teď, v době koronavirové pandemie, se země opět vrací více ke svým kořenům. Dává se prostor místnímu zemědělství, chceme kupovat domácí produkty, pomoci vlastní ekonomice, posílit svou zemi. A i tohle může být příležitost pro české designéry.
Když se podíváte na vítěze Zlin Design Weeku Best in Design, zaujal Vás někdo? Co třeba vítěz „Vašeho“ oboru Communication Design Lukas Keysell, který přišel s nápadem univerzálního světového jazyka?
Myslím, že je to skvělý koncept! Myslím, že ten student dost přemýšlel nad mezilidskou komunikací a tím, že jazyk je prostě problém. Nedávno jsme se o tomhle bavili s Veronikou – co kdyby každý na světě mluvil anglicky? Nebo jiným jazykem, třeba ještě mnohem jednodušším? Ale osobitost jazyka je nesmírně důležitá. Když si přečtete knihu svého oblíbeného spisovatele v originále, budete mít úplně jiný zážitek než při čtení překladu. Je to věc interpretace. No a co všechny vtipy, hříčky, metafory, podtext, který v dané řeči vyjadřujete? Vždyť to by všechno vymizelo!
Výstavu, kterou Eduardo se studenty připravoval, si budete moct užít v online formě! Už 8. 12. zveřejníme odkaz a společně si z pohodlí svých domovů užijeme virtuální vernisáž!